Cesta nepoddajnosti je dílem radikální básnické imaginace, exkurzem do oblasti paranormálních jevů (poltergeist, posedlost démony, levitace). Síly vykázané za hranice běžného lidského vnímání a pociťování se v pronikavém vidění Henriho Michauxe proměňují v hybatele subtilních dějů nedozírného dosahu. Jejich nazření může být výzvou k prorážení bludného kruhu neřešitelnosti lidské existence.

 „Poltergeist – neví se přesně, co to je, ví se jen, jak se projevuje: nejčastěji někde na venkovské samotě, začnou se předměty zničehonic samy od sebe pohybovat, zásuvky se otevírají, příbory se vznášejí, nábytek včetně masívních kusů a těžkých almar mění svá běžná místa, nádoby, vázy, plné hrnce, ze kterých ani neukápne, se přemísťují vzduchem na několikametrové vzdálenosti.”

„Kdo jde dostatečně hluboko sám do sebe, jen těžko se vyhne ďáblu; zahlédnout andělský nebo božský svět bez ďábla, znamená mít nedostatek zkušeností… nebo být obdařen milostí všech milostí.”

vyšlo 09 | 2011
ISBN 978‐80‐904817‐2‐5
70 stran, papír Munken Pure 100g
doporučená maloobchodní cena: 195,-Kč
Přeložila Tereza Maňhalová

UKÁZKA

OHLASY

“Michaux přistupuje k paranormálnu s grácií básníka. Popisované jevy nevyvrací ani neironizuje, konstatuje je suše a bez pochyb, zároveň však bez jakékoli intence šokovat či jen překvapit: poletující nádobí, levitující muži i agresivní démoni jsou banální součástí každodennosti, o jejichž (ne)existenci nemá sebemenší cenu vést spor. Víra v kouzla tak na sebe bere podobu apriorní básnické licence a čtenáři nezbývá, než na autorovu hru přistoupit. Pak se můžeme spolu s autorem ptát, odkud se v duchařských příbězích bere „to“, neznámá síla, vedená evidentní, nelokalizovanou vůlí škodit. A k čemu „to“ je. 

(…) Michaux tak nenabízí model, ale náznak návodu, jak nepoddajnosti (nepodřízenosti, neposlušnosti, dokonce vzpoury) dosáhnout. Komu nebo čemu je ale třeba odepřít poslušnost? Odpověď naznačuje část o domácím šotku („poltergeist“): stanovenému řádu věcí a jejich chápání, racionalitě vůbec. Odepřít poslušnost poslušnosti. Odpor je vlastní lidské povaze a tento její temný rys je silnější než ďábel: přímo v člověku je tak třeba hledat opravdového protivníka, „sestaveného pouze z prostředků přebohaté lidské povahy a jejích schopností odporu, vzpoury a popírání“.

Michauxův text racionalitu využívá, aby ji popřel. Jeho dumavě plynoucí próza, psaná přirozeným, nekomplikovaným jazykem, je tak svérázným básnickým zpodobněním vzdoru.”

Michaux, Henri: Cesta nepoddajnosti
Sára Vybíralová,  iLiteratura.cz, 15. 2. 2012

“Podstatné sú Michauxove postrehy o prejavovaní sa „vnútorného protivníka“ tam, kde subjekt nasledujúc ideál dobra smeruje k osobnému zdokonaľovaniu: miesto očakávaných „anjelov“ sa však objavujú „démoni“. Túto skutočnosť Michaux skúma v spojitosti s fenoménom svätosti a svätcov – odriekanie, pokánie, pôst, disciplína a poslušnosť sú tak paradoxne nasledované objavením sa síl, ktoré by sme mohli personifikovať ako „diabolské“. Ona „nutkavá“ potreba personifikácie, keď rastúce vnútorné napätie, prejavy iracionálneho konania a zdanlivej, prechodnej pomätenosti vysvetľujeme ako prácu démonov či diabla (inou jej podobou je napríklad konanie pod „príkazom“ ducha drogy) však nie je nevyhnutná.”

Kniha týždňa: Dve knihy ducha vzbury
Michal Habaj, Pravda, 30. 11. 2011