Po více než dvaceti pěti letech od nalezení je vydán krátký veršovaný deník, který si autorka Adventu, Roků v kruhu a Vlčí jámy, česká spisovatelka Jarmila Glazarová, vedla uprostřed rovníkové Afriky, na březích dodnes neprobádané řeky Kongo, několik let před svým nevyjasněným zmizením. Jedinečné záznamy z dobrovolného exilu stárnoucí spisovatelky, mísící popis deštného pralesa, každodenního rybaření či starosti o kuchyni, setkávání s domorodci a život v lese, přecházejí v místy až halucinační píseň o československé politice po roce 1948 a jejích hlavních protagonistech. Nekritický obdiv ke Klementu Gottwaldovi, Alexeji Čepičkovi i k tropické přírodě, transformující se ve vztek, hněv, nostalgii i zklamání, pocit viny i vychloubání, které se snoubí se sentimentalitou a rezignací, a pozoruhodná odvaha společensko-politicky zdecimované ženy skládají knihu pro českého čtenáře neobyčejně emocionálně vypjatou, dílo spletitě odpovídající na pradávné volání každé živé bytosti po svobodě.

Kniha vychází ke 40. výročí úmrtí Jarmily Glazarové. Texty jsou doplněny kolážemi Jaroslava Tvrdoně.

Ediční poznámka

Text knihy Deštný prales, Kongo, Pygmejové a jiné práce byl sestaven podle obvyklých textových a edičních zásad z rukopisů, které jsem nalezl v říční chatě asi 160 km od městečka Bangabola na levém břehu řeky Kongo v roce 1988. Jarmila Glazarová text komponovala jako veršovaný deník a psala ho na volné listy formátu A6. Konvolut o 55 stranách popsaných drobným písmem pak byl uložen v zelených deskách opatřených věnováním nezjištěnému příteli Mampasovi. Není vyloučeno, že texty měly být použity jako inspirační materiál pro rozsáhlý sociální román Navlékač korálů, připravovaný zhruba od konce druhé světové války. Dokončení románu ale po řadu let bránily změny v autorčiných názorech na společenské dění, československou kulturu a politiku a z toho plynoucí celková osobní hodnotově-zájmová proměna. Hluboký předěl v kompozici připravovaného díla zanechala i samotná cesta do deštného pralesa a mnohaletý pobyt v prostředí rovníkové Afriky.
Texty, které otiskujeme, byly psány přibližně od roku 1961 do června 1968; předcházely jim a následovaly je další, z nichž se dochovaly pouze nečitelné zlomky. Předložená kniha je tak torzem většího díla; zcela chybí například zápisky ze samotné cesty do Konga, záznamy z pobytu v Ugandě se nedochovaly vůbec. Lze přitom předpokládat, že i tam si Jarmila Glazarová vedla deník či korespondovala s administrativními správci oblasti. Tyto texty, stejně jako texty v jazyce lingala, o kterých se na jiném místě Glazarová zmiňuje, jsou nejspíš nadobro ztraceny.
Při uspořádání díla jsme postupovali pokud možno chronologicky, jindy podle smyslu, tedy s ohledem k místním údajům, které Jarmila Glazarová připisovala pod texty, a podle nich částečně rekonstruovali její pohyb po řece. Byly učiněny některé změny v souladu s Pravidly českého pravopisu. Originál je uložen ve Šrámkově památníku v Sobotce.
A konečně jako název celého souboru byl použit jediný titul, který se
v celém souboru objevuje, a to Deštný prales, Kongo, Pygmejové.

Jan Bílek

JARMILA GLAZAROVÁ

* 7. 9. 1901, Malá Skála (u Turnova)
† 20. 2. 1977, Zair (dnes Demokr. rep. Kongo), prohlášena za mrtvou

Užívala jméno po otci. Rané dětství prožila v rodišti, kde byl její otec správcem velkostatku. Když jej ze zdravotních důvodů penzionovali, rodina se odstěhovala do Prahy. Glazarová zde do roku 1916 navštěvovala německou měšťanskou školu. Po matčině
smrti (1916) se otec s oběma dcerami odstěhoval do Hořic, avšak téhož roku zemřel. Sestry nalezly útočiště v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích ve Slezsku, tehdy přeměněné na lazaret. Po skončení války Glazarová tuto školu vychodila. V letech 1922—34 žila v harmonickém manželství se svým o devětadvacet let starším mužem MUDr. J. Podivínským. Po jeho smrti odešla do Prahyk sestře Ireně a začala pracovat jako telefonistka a písařka. Záhy však podlehla duševní krizi; úlevu nacházela v psaní, jehož výsledkem je její první literární pokus Roky v kruhu. Po úspěchu knihy v soutěži Družstevní práce a Evropského literárního klubu (ELK) žila Glazarová jako spisovatelka z povolání. Příležitostně pobývala v Horní Bečvě na Valašsku, kde sbírala materiál pro svou literární práci. Při posledním pobytu (1944) zde rozepsala generační a regionální román Navlékač korálů s autobiogra ckým jádrem, který však nikdy nedokončila. Později se přestěhovala do Turnova; podnikala odtamtud dlouhé pěší výlety po Českém ráji. Od roku 1957 pravidelně zahajovala festival Šrámkova Sobotka. V šedesátých letech se vydala na cestu do tropického pralesa v africkém Kongu, která jí měla pomoci z dalšího, již druhého velkého osobně-politického rozčarování. Spisovatelka na březích řeky Kongo žila asi 7 let. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let její stopy zmizely, v roce 1977 byla prohlášena za mrtvou.

Po válce byla politicky činná, mj. působila v letech 1946—48 v Moskvě ve funkci velvyslaneckého rady, v letech 1954—56 byla poslankyní Národního shromáždění.

Přispívala do časopisů Čteme, Kultura doby, Lidové noviny (od roku 1939), Lumír; po 1945 hojně publikovala zvláště v periodikách: Rudé právo, Tvorba, Nový život, Obrana lidu, Zemědělské noviny, Rada žen, Slovanský přehled, Svět sovětů, Čs. voják, Květy, Literární noviny, Plamen aj.