Musíme si uvědomit jedno: politický systém se změnil, ocitli jsme se v oligarchickém režimu. Pranýřovat jej nestačí, je potřeba mu porozumět, proniknout závoji neprůhlednosti, říci, kdo jsou oligarchové, jaké jsou jejich sítě, jaké jsou jejich morální a burzovní hodnoty. Jedna z výhod aktuálního systému je, že dosud toleruje svobodu jednotlivců, která koexistuje s fenomény nesmlouvavé ekonomické vlády a umožňuje zbytkové hrstce novinářů ještě provozovat svou profesi.
Christophe Deloire a Christophe Dubois nám prezentují ve své knize Circus politicus rozsáhlé šetření o realitě mechanismů francouzské a evropské moci a dávají nám tak mimořádný nástroj porozumění. Autoři byli všude, kde žijí, stýkají se, korumpují se a rozhodují oni lidé „tam nahoře“. Vedou nás daleko za fasádu pouze národní politiky, daleko za cirkus tiskových konferencí: v jejich knize najdeme Sarkozyho jako směšného fanfaróna, Angelu Merkelovou s upřímným přesvědčením, že rovnováha rozpočtu patří k lidským právům, a Belgičany, Holanďany, Lucemburčany a Italy, kteří osobně nepůsobí žádným zvláštním dojmem, ale zato jsou velmi dobře napojeni na americké poválečné mocenské sítě.
Circus politicus znamená v našem porozumění globalizaci rozhodný obrat. Ta se přestává díky této knize jevit jako abstraktní a neosobní proces. Její mechanismy se inkarnují ve směšných mocipánech. Nástup oligarchie se zrychluje s krizí dluhu.
Ve Francii kniha právě vyšla ve druhém vydání. V Čechách ji nikdo číst nebude…
vyšlo 06 | 2013
ISBN 978-80-87705-05-6
320 stran, doporučená maloobchodní cena: 300,-Kč
Přeložil Martin Hybler
OHLASY
“Pod názvem Circus politicus (…) sepsala dvojice francouzských novinářů Christophe Deloire a Christophe Dubois své svědectví o současné politice. Dva roky zpovídali přední politiky a bádali v archívech, především těch bruselských. Kniha je kritickým pohledem na způsob, jakým dnes funguje sjednocování Evropy. Autoři sami sebe označují za ty, kdo v evropský sen věří, ale z toho, jak je uskutečňován, jsou upřímně zoufalí.
(…)Nejsou žádnými stoupenci teorií tajemných spiknutí. Spíše jen na základě hrstky dostupných dokumentů ukazují, kdo se stýká s kým. (…) V politice EU převládají motivy, které jsou blízké právě bankéřům, byznysmenům a jejich chudým příbuzným – vlivným politikům. Tyto motivy jsou přejmenovány na „zájmy trhu“ a jsou připraveny zdůvodnit nejrůznější formy omezování demokracie. Ratingové agentury si pak přisvojují právo posuzovat, která rozhodnutí voličů jsou správná a která ne.”
Nad knihou: Evropský politický cirkus
Jan Keller, Právo, příloha Salon, 29.08.2013
“Proč se kniha jmenuje právě Circus politicus? (…) Oním „cirkusem“ je především zaměření veřejnosti a dominantní části médií na politické dění na národní úrovni. Deloire s Duboisem dokládají, že vliv národních politických reprezentací je ve skutečnosti mnohem menší než vliv orgánů Evropské unie.
(…) Kdo by se však domníval, že francouzští novináři jsou v tomto zajedno s Václavem Klausem, je na falešné stopě. Deloire a Dubois jsou totiž bytostnými eurofederalisty – ovšem přesvědčenými o tom, že evropskou politiku je potřeba učinit transparentnější a otevřenější demokratickému rozhodování. Velkou část svých výtek adresují především médiím, pro něž je pravidelné referování o evropských záležitostech “splněním otravného domácího úkolu”.”
Cherchez le byznys
Jan Bělíček, A2, č. 18/2013, 28.08.2013
“Na jedné straně sen o sjednocené Evropě s fungujícími institucemi, demokratickými mechanismy a solidaritou, na straně druhé realita kvazistátního útvaru, kteremu vládne kasta oligarchů – rozpor, o jehož investigativní uchopení se snaží francouzští novináři Christophe Deloire (nar. 1971) a Christophe Dubois (1968) ve své knize Circus politicus (Rubato, 2013).
Pátrají jak po příčinách tohoto rozporu, tak se s obavou zamýšlejí nad jeho důsledky, přičemž za dva nejzávažnější považují: a) postupné a mnohdy zcela nenápadné omezování demokracie v zájmu trhu, b) předstírání politiků, že ovládají věci, které ve skutečnosti kontrole unikají. Nespornou devizou jejich textu pak je, že vychází z ověřitelných pramenů – ať už z přímých rozhovorů s osobnostmi, které znají zákulisí unijního fungování, nebo z archivních dokumentů.”
Nad knihou: Demokratická hra
Svatava Antošová, Tvar 20/14, s. 18
