Román Anny Marie Ortesové Žalostící stehlík (1993) je příběhem tří mužů ze Severu – knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého –, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub. Na širokém plátně plyne nakonec před našima očima anarchický proud stále přepisovaných obrazů, jejichž úběžníkem je mytická figura Stehlíka: nedefinovatelné bytosti, jež je hlasem nejednoznačných životních energií, radostí i bolestí, a má nejblíže k těm, jejichž prosté bytí a intuitivní vnímání života dosud nepohltila racionální civilizační schémata.
Anna Maria Ortesová (1914–1998) je vedle Elsy Morantové nejvýznamnější italskou spisovatelkou druhé poloviny 20. století. Debutovala ještě ve třicátých letech prózami ve stylu „magického realismu“, prošla fází poválečného neorealismu a poté se orientovala k psychologizující autobiografické próze. V posledním období své tvorby napsala tři vrcholné romány Leguánka (1965), Žalostící stehlík (1993) a Alonso a vizionáři (1996), v nichž znovu uplatnila svůj dar fantastické fabulace a realizovala zcela osobní poetiku.
vyšlo 12 | 2019
ISBN 978-80-87705-77-3
512 stran, doporučená cena: 560 Kč
Překlad Jiří Pelán
OHLASY
„Neapol v románu figuruje jako mámivé město, kde se zářivá a pitoreskní skutečnost prolíná s temnou a neuchopitelnou fantaskností. Přestože zde najdeme motivy dvojnictví, magie či zvláštních metamorfóz, spíše než o fantazijní text hoffmannovského typu jde o příběh přeludný, kde není jasné, co je pravda, co touha, sen či tušení. Uvolněná imaginace se hrdinům vlamuje do prostého a utříděného života a ukazuje jim jeho netušené stránky. Vyprávění je založeno na principu postupného odkrývání vrstev a odhalování motivací jednotlivých postav. To často vede k nepřehlednosti či nejasné hranici mezi lží, pomluvou a fakty – Žalostící stehlík však není postaven na dramatickém příběhu, ale na originální poetice. Barvitý a překypující jazyk s rozbujelým lexikem jako by směřoval k jižanské pestrosti, nakonec ale příběh téměř barokně zatěžká smutkem. Motiv stehlíka v tomto „románu melancholie“ představuje radostnou lehkost a unikavost, ale i lásku a bolest, nedílně spojené v nenaplněné touze.”
Minirecenze
Klára Soukupová; A2, č. 25/2020